Odpor

Každá silná chtivost vyvolává adekvátně silný strach, že buď nedokážeme získat, po čem toužíme, nebo že přijdeme o to, co už máme. Tento strach je v buddhistickém slovníku znám jako odpor: averze vůči nevyhnutelným změnám, k nimž dochází v důsledku nestálé povahy relativní skutečnosti.

Představa trvalého, nezávisle existujícího ega nás nutí vynakládat nezměrné úsilí na vzdorování nevyhnutelnosti změny, na vytváření pocitu jistoty, že toto „já“ zůstane v klidu a v bezpečí. Jakmile se nám podaří dosáhnout stavu, kdy se cítíme celiství a vyrovnaní, chceme, aby všechno zůstalo tak, jak to je. Čím hlubší je naše chtivost k čemukoli, co nám poskytuje tento pocit celistvosti, tím větší je náš strach, že o to přijdeme, a tím krutější je naše bolest, když k tomu opravdu dojde.

V mnoha ohledech je odpor sebenaplňujícím proroctvím; nutí nás chovat se způsobem, který prakticky zaručuje, že naše úsilí o dosažení trvalého klidu, stability a uspokojení spolehlivě selže. Jenom si na chvíli představte, jak se chováte v přítomnosti někoho, kdo vás opravdu silně přitahuje. Vystupujete jako uhlazená, kultivovaná a sebejistá osoba, jakou byste chtěli v očích dotyčného být, nebo se z vás najednou stane ťulpas se svázaným jazykem? Pokud se ten člověk baví a směje s někým jiným, necítíte křivdu a žárlivost, které pak prozradíte skrytým nebo otevřeným způsobem? Nestáváte se k němu tak silně připoutáni, že vycítí vaše zoufalství a začne se vám vyhýbat?

Odpor posiluje neuronové vzorce, jež vytvářejí mentální obraz vaší vlastní osoby jako člověka omezeného, slabého a necelistvého. A protože cokoli, co by mohlo podkopat nezávislost tohoto mentálně vykonstruovaného „já“, vnímáme jako hrozbu, nevědomě vynakládáme ohromné množství energie na vyhledávání potenciálních nebezpečí. Adrenalin vám proudí tělem, srdce tluče jako o závod, svaly se napínají a plíce pumpují jako šílené. Všechny tyto pocity jsou symptomy stresu, jenž jak jsem slyšel od mnoha vědců, může způsobit velké množství zdravotních potíží včetně deprese, poruch spánku, zažívacích problémů, vyrážky, chybné funkce štítné žlázy a ledvin, vysokého krevního tlaku a dokonce i vysoké hladiny cholesterolu.

Na čistě emociální úrovni se odpor často projevuje jako vztek, a dokonce jako nenávist. Místo abychom rozpoznali, že základem pocitu neštěstí, jemuž propadáme, je mentálně vykonstruovaný obraz, přijde nám naprosto „přirozené“ dávat vinu za svou bolest jinými lidem, vnějším objetkům či situacím. Když se lidé chovají způsobem, který vám podle vašeho mínění brání dosahovat toho, po čem toužíte, začnete je pokládat za nedůvěryhodné či zlé, načež se jim budete buď vyhýbat, nebo se jim dokonce mstít. V zajetí vzteku vnímáte všechny v všechno jako nepřátele. V důsledku toho se váš vnitřní i vnější svět neustále zmenšuje. Ztrácíte víru v sebe sama a posilujete specifické mentální vzorce, jež vytvářejí pocity strachu a zranitelnosti.

Jed nebo příležitost?

„Uvažujte o výhodách tohoto vzácného lidského zrození“

Je snadné považovat mentální jedy za nedostatek v charakteru, to bychom se ale podceňovali. Naše schopnost prožívat emoce, rozlišovat mezi bolestí a potěšením a podléhat instinktivním reakcím sehrávala a nadále sehrává roli krizového mechanismu přežití. Umožňuje nám takřka okamžitě se adaptovat na změny ve světě kolem nás a tyto změny také vědomě formulovat, takže můžeme tato přizpůsobení kdykoli vyvolat z paměti a předat je následujícím generacím.

Taková výjimečná senzitivita posiluje jednu z nejzákladnějších Buddhových výzev: abychom přemítali o vzácnosti tohoto lidského zrození se všemi jeho svobodami a možnostmi; o tom, jak obtížné je takový život získat a jak snadné je ho ztratit. Je jedno, jestli věříte, že lidský život je vesmírná hříčka, karmická lekce či dílo božského stvořitele. Pokud se prostě na chvíli zamyslíte nad obrovskou různorodostí a počtem stvoření, jež s námi sdílejí tuto planetu, a srovnáte to s poměrně nevelkým procentem lidských bytostí v tomto celku, musíte dospět k poznání, že šance narodit se jako lidská bytost je velmi nízká. A moderní věda nám svými důkazy o výjimečné komplexnosti a vnímavosti lidského mozku připomíná, jaké máme štěstí, že jsme se narodili jako lidé se schopností cítit a vnímat pocity těch, kdo nás obklopují.

Z buddhistického hlediska představuje automatická povaha lidských emocionálních tendencí zajímavou výzvu. Nepotřebujete mikroskop, abyste mohli pozorovat psychologické návyky; vzpomínky většiny lidí nepřesahují hranice jejich posledního vztahu. Vstupují do něj s myšlenkou: „Tentokrát to bude jiné.“ Po pár týdnech, měsících či letech si rvou vlasy, naplněni poznáním: „Ach ne, vždyť je to úplně stejný druh vztahu jako posledně!“

Nebo se můžete podívat na svou profesionální kariéru. Začnete chodit do nového zaměstnání s představou: “ Tentokrát neskončím tak, že budu trčet hodiny a hodiny v práci přesčas a jediné, co si vysloužím, bude kritika za to, že málo pracuji.“ O tři čtyři měsíce později zjistíte, že rušíte schůzky či voláte přátelům se slovy: “ Tu dnešní večeři nestíhám. Mám moc práce.“

Přes své nejlepší úmysly zjistíte, že donekonečna opakujete tytéž vzorce chování a přitom očekáváte jiný výsledek. Mnoho lidí, s nimiž jsem za poslední léta spolupracoval se snažilo nějak přežít týden, aby si konečně mohli užít víkendu. Víkend ovšem skončil a oni se opět ocitali za pracovním stolem, kde se oddávali snění o příštím víkendu. Nebo mi vyprávěli, kolik času a úsilí investovali do dokončení svého projektu, ale nikdy si nedovolili vychutnat aspoň na chvíli pocit uspokojení, protože museli okamžitě začít pracovat na dalším úkolu ze svého seznamu. Dokonce i když odpočívali, zabývali se čímsi, co se stalo před týdnem, měsícem i rokem. Přehrávali si v mysli situace pořád dokola a pokoušeli se přijít na to, co mohli ještě udělat, aby dosáhli většího zisku.

Naštěstí čím důvěrněji se seznamujete s vlastní myslí, tím snazší je pro nás nacházet řešení problémů, jimž můžeme být vystaveni, a tím snazší je také rozpoznávat, že jakýkoli stav, který prožíváme – chtivost, odpor, stres, úzkost, strach či touha – je jen výtvorem naší vlastní mysli.

Lidé upřímně usilující poznat své vnitřní bohatství vyvolávají v ostatních bez ohledu na okolnosti hluboký pocit úcty, obdivu a důvěry. Jejich úspěch ve světě nemá nic společného s osobními ambicemi či s žadoněním o pozornost. Neodvíjí se od vlastnictví hezkého auta či krásného domu nebo od významného postavení v zaměstnání. Vyvěrá spíše ze svobodného a uvolněného stavu bytí, který umožňuje jasněji vnímat lidi a situace a zároveň si udržovat základní pocit štěstí bez ohledu na vnější podmínky.

Popravdě, často slýcháme o bohatých, slavných a vlivných lidech, kteří byli jednoho dne nuceni si přiznat, že to, čeho dosáhli, jim neposkytuje takové štěstí, jak předpokládali. Přes všechno své bohatství a moc i oni stejně jako ostatní plavou v oceánu bolesti, někdy tak nezměrném, že sebevražda se zdá být jediným východiskem. Taková intenzivní bolest bývá výsledkem víry, že určité objekty nebo situace mohou být zdrojem trvalého štěstí.

Pokud opravdu chcete najít trvalý pocit klidu a spokojenosti, musíte se naučit nechat svou mysl spočívat. Pouze spočívající mysl je s to odhalit své vrozené kvality. Nejjednodušším způsobem, jak pročistit vodu zakalenou bahnem a dalšími usazeninami, je nechat tu vodu postupně uklidnit. Pokud úplně stejně necháte spočinout svou mysl, nevědomost, chtivost, odpor a další mentální jedy se postupně usadí a soucítění, jas a nekonečný prostor pravé přirozenosti vaší mysli se projeví.